We're All Mad Here

Kdo jsem?

14. května 2017 v 19:03 | Ellie |  Deníček
Trápilo vás někdy něco? Tak moc, abyste nad tím přemýšleli hodiny a hodiny? Mě ano, dlouhou dobu mě trápí jednoduchá otázka, na kterou umí odpovědět i dítě v mateřské školce. A čím víc si tu jednoduchou otázku ,,Kdo jsem?" pokládám, tím víc z toho mám v hlavě větší guláš. Jsem ze sebe opravdu často zmatená. Z nějakého nevysvětlitelného důvodů se potřebuju někam zaškatulkovat. Chcito hlavně kvůli sobě a to i navzdory tomu, jak onomu "škatulkování" nefandím.

feminismgay, rainbow, and flag imagegirl, tumblr, and black image

 

Maturita aneb základ života

10. února 2017 v 17:03 | Ellie |  Názory
Tak si tak jednou sedím v lavici, otrocky si píšu do sešitu klikyháky, kterým rozumím stejně jako čínštině a obkresluje obrázky, které mají k umění kilometry daleko a přemýšlím, zda to má všechno nějaký smysl, ta spousta hodin ve škole, po kterých mám akorát oseděný zadek a vedou k maturitě. A má?
Než mě začnete proklínat (nebo děkovat), že vám připomínám maturitu a přijímačky na střední školu, chci vás upozornit, že tímto článkem nechci nikoho urazit. Případně se všem poškozeným omlouvám.
Začínám si všímat, že čím dál tím více společnost považuje maturitu za jakousi povinnost života pro každého dospělého zdravého člověka, a každého kdo ji nemá, pokládá za něco podřadného. Kvůli tomu jde nemálo dospívajících jedinců na střední školu, která je absolutně nebaví a trápí se učením. A já se ptám proč? Lidem najednou připadá, že onu zkoušku dospělosti může udělat každý blbec a tudíž je nezbytné ji mít taky. Jenže je to opravdu taková nezbytnost?

pen, study, and colors imagebook, study, and desk imageschool image

Kdybych se rozhodl jinak

28. prosince 2016 v 21:55 | Ellie |  Témata týdne
Kdyby bylo kdyby. Abych řekla pravdu, tento týden mě téma týdne zaskočilo. Chce po nás zamýšlet se nad něčím v současné době stále nereálným, a ač mě osobně nereálnosti nejdou proti srsti, tak se mi přesto nelíbí. Je to kvůli mému přesvědčení, že co bylo, to bylo a žádné kdyby není. Co se stalo je minulost, mnohdy bolestná, těžká, ale bez bolesti šťastné chvíle nemají cenu, bez ní se stávají všedními samozřejmostmi jako čištění zubů. Proto místo přemítání nad slovem kdyby a zda lidé jednou vynaleznou stroj času, si chci udělat malou zpáteční cestu rokem 2016, protože k dalšímu článku se tento rok nedokopu.

20172017wallpaperlight

 


A co když je to pravda?

21. prosince 2016 v 18:31 | Ellie |  Témata týdne
...Slyším tikat hodiny, po stěnách běhají stíny a já se choulím do klubíčka v mé posteli. Mým tělem projede chlad, ačkoli jsem pod tlustou peřinou. Bojím se i jediného pohybu. V přízemí se zavírají dveře a poznávám i praskání elektřiny. Nemůžu spát, ale na to hledat odpovědi na podivné zvuky jsem moc velký strašpytel. Uklidňuju se, hlasy, které slyším, jdou nejspíš z ložnice nebo od sousedů. Nebo ne? Rodiče musí přece už dávno spát. Cokoliv uslyším, si přece můžu pouze namlouvat. Hlavou se mi hodí myšlenky, které mě týrají po celý den, ale teď je to mnohem horší. Nemám jinou možnost než o nich přemýšlet. Kdo jsem? Co tu dělám? Není všechno pouze sen a co z toho co vidím a slyším je opravdu skutečné? Vybavují se mi výjevy z dnešního dne. Vše dohromady je to šíleně deprimující. Dnes neusnu, tím jsem si jistá. Uplyne minuta, dvě, tři, čtyři, pět, deset, půl hodiny a pořád to nevypadá o moc lépe. Pokouším se myslet na něco pěkného, ale co je pěkné? Mé tělo se mi hnusí, mé myšlenky, celý svět se mi hnusí. Je to nekonečný koloběh praštěných pocitů a nad nimi vládnout neumím. Týrají mě způsobem jako nic jiného, v tu chvíli by mi možná byla i smrt milejší. Potrhlé? Možná ano, možná ne, s radostí vám kousek mého osobního pekla půjčím. Můžete si s tím nakládat jak je libo. Otázkou zůstává, kolik nocí to dokážete snášet, jak dlouho bude trvat, než se odhodláte k činu, který spousta lidí opovrhuje. K tomu, co tisíce lidí považuji za zbabělost, ale pro vás je to spása...

Každý den se potýkám s otázkou, co je skutečné a co není, kterým slovům mohu věřit a stále nenacházím odpovědi, které potřebuji znát. Nejspíš, protože se dostatečně neptám. Vy ostatní byste mě za mé otázky odsoudili, ale nikdy jste nestáli na mém místě. Neznáte pocit žít v nejistotě z každého nového dne, z každého slova co uslyšíte za vašimi zády...

Proč je tu další "tuctový" blogísek puberťačky

18. prosince 2016 v 18:03 | Ellie |  Aktuality
Bylo nebylo...
Už je tomu nějaký ten pátek, co jsem naposledy usedla k počítači, ťukala písmenka do klávesnice a vydávala pravidelně články. V tu dobu mi bylo 13 let. Naivně jsem odešla z blogového světa kvůli vidině mého já jako slavné Youtuberky po boku Teri Blitzen a Fallenky. Jak jistě hádáte, nevyšlo to stejně jako u milionů dalších věcí, o které jsem se marně snažila. Nebyla to ovšem tak úplně moje vinna, svůj podíl na tom měla má drahá kamarádka (čtěte: Jsem srab sedět sama před kamerou). A protože mé stydlivé já mě zatím neopustilo, kamarádku se mi nepodařilo přesvědčit a z touhy natáčet klidně i na mobil jsem naštěstí vyrostla, tak jsem začala koketovat s jinou zajímavou myšlenkou.
Totiž, když s takovým nadšením neustále kritizuji články, které se objevují na hlavních stránce Blog.cz, proč si taky nezkusím zase mít blog se vším co to obnáší? Ta myšlenka byla tak silná, že jsem se odhodlala k tomu prohrabat mé emailové adresy a najít veškeré adresy blogů, které jsem za život založila. Upřímně řečeno jich není zrovna málo, protože jsem dříve byla do blogování hotový maniak. Pár minut jsem věnovala přemýšlení, který má adresu, s jakou se dokážu smířit, což vyřadilo blog o morčatech nebo například o Howrse, až jsem zavítala až sem. Na blog, který roky zel prázdnotou a cítil se jistě velmi zanedbaný a odkopnutý. Samozřejmě jsem neodolala tomu pokušení to tady dát do kupy. Takové blogy mají také city a chtějí dostávat články či přijímat návštěvy nejrůznějších tvorů, jinak neplní svůj účel a jejich existence je zcela zbytečná.
Tady tato omáčka vás nejspíš příliš nenadchla a máte nutkání trhat si vlasy z toho mého nudného příběhu, ve kterém chybí draci, upíři a rychlé auta. Chápu vás, jsem na to stejně, ale takové začátky bývají. Jsou nudné. Zdržím vás už jenom na pár vět, tak mi věnujte strpení.
Když narazíte na článek o tom, že je nový blog nejvíce vás určitě zajímá o čem takový blog bude. A já ten můj zasvětím svému životu a svým názorům, které si mnoho lidí nemá šanci poslechnout. V reálném světě na tom, abyste měli tuto čest, je třeba si u mě budovat důvěru a potom jsem ochotna vám hodiny vylívat své srdíčko a rozčilovat se nad věcmi, nad kterýma většina lidí pouze mávne rukou. Tvorové ochotni budovat si u mě důvěru a poslouchat mé žvásty mi bohužel chybí. Je to jednak, jelikož jsem přece jenom malá holka a zadruhé v dnešním světě nikdo nemá času nazbyt, takže spoustu věcí, co sem plánuji napsat, jsem nevyslovila ani před jedinou živou duší. Musíte se cítit opravdu výjimečně. Dobře tuto část máme za sebou, ještě jeden malý dotaz? Kdo vlastně jsem? Hm, sama se neumím definovat několika slovy, tak si dovolím vás nechat, ať si uděláte obrázek o mě vy sami tak po několika následujících článcích.

Omlouvám se za malou lež o tom, jak už napíšu už jen pár vět a mějte se fanfárově minimálně do dalšího článku. Zdali nějaký bude, o tom ať rozhodne osud (a má lenost).

Kam dál